Krajino

“To the attentive eye, each moment of the year has its own beauty, and in the same fields, it beholds, every hour, a picture which was never seen before, and which shall never be seen again.” R. W. Emerson

Krajino, nekonečno se v tobě zrcadlí…

Tolik pocitů skrytých v jednom zdánlivě obyčejném dni.

A každý pohled je jiný.

I dle denní doby nám přinášíš různá zamyšlení, snění.

A přesto nedokáži říct, který z pohledů je krásnější a bližší mému srdci.

Pozorovat východ slunce je přece stejně vzácný okamžik jako uzřít hvězdy a náhlý východ měsíce. Vše nad tvým panstvím.

Krajino střípků okamžiků i vzpomínek.

Patří ti námi zbrázděná pole, v zimě zapadána krutým sněhem. To, aby nám připomínala pokoru. To proto, abys nám na jaře mohla dát příslib naděje.

A tvé lesy, stromy u cesty, zasazené byly už tak dávno.

Dědictví po předcích.

Odkazy i dávná tajemství tvých pramenů i studánek.

A tam v dáli někde mezi poli, jsou někde stále už dávno zapomenutá místa.

Spadaná boží muka a zlámané kříže, pařezy stromů.

Tam za městem, víš tam, kde otevíráš svou náruč, však v dáli pořád ještě někde stojí sloupy a jejich kříže. Kostely a kaple s vodním tajemstvím skrytým jejich srdcích.

Všechno to, co máme spjaté se vzpomínkami, třeba na tajné chodby a dětské bláhové okamžiky. A domky v dáli, postavené, zbořené, prázdné.

Zaniklá místa.

Naděje i lesk dávných časů.

Krajino, jsou to tví osamocení poutníci věků.

Jen ty už si ale pamatuješ proč.

To my zapomínáme.

Vzdalujeme se.

Nejen tobě, ale i sami sobě.

Jen v tobě jsou místa, kde můžeme najít odpovědi nejen na vastní vzpomínky a uzřít tak svou obnaženou duši...

Propojit se.

Nejen v každičkém záhybu stromu, ale i na zamrzlé vodě v kalužích.

Být tak více vnímavý a otevřít se.

Naslouchat ti.

Proč jen jsme se ti tolik vzdálili?

Proč zapomínáme?

Nezapomeňme.

Krajino,

Nezapomeň.

„Pole ležela mlčky ve tmě, dnes jako

loni a jako předloni, jako před desíti i před sto lety. Kolikrát

už byla přeorána, kolik šlépějí, kolik slz a kolik kleteb, kolik

tajných hříchů bylo zahrnuto do jejich brázd! Jaká síť osudů

záhadně spletených zatahuje tento kraj, kolik tváří, mužských

i ženských, mladých i starých, kolik rukou, které hnětly tuto

hlínu, které ji tiskly k srdci!“

Jan Čep – Cesta na jitřní